Kant, Immanuel (1724-1804) Německý filosof. Kant se narodil a zemřel v Královci (Konigsberg, dnešní Kaliningrad) ve východním Prusku. Filosofický věhlas mu vydobyly jeho tři Kritiky - Kritika čistého rozumu (1781), Kritika praktického rozumu (1788) a Kritika soudnosti (1790). V roce 1785 vydal Základy metafysiky mravů, v nichž poprvé vyložil svůj slavný kategorický imperativ - mít vždy "dobrou vůli" a jednat s osobami jako s cíli o sobě, nikoli pouze jako s prostředky k libovolným cílům. výrazem Kantova politického myšlení po francouzské revoluci jsou díla K věčnému míru (1795), Metafy.rické principy nauky o právu (1797) a Spor fakult (1798); jejich ústřední myšlenkou bylo, že politika musí "pokleknout" před mravností. Kantovým hlavním politickým přesvědčením byla myšlenka vzájemného vztahu mravnosti a politiky, protože "pravá politika nemůže udělat jediný krok, aniž by především nectila mravnost". Zároveň však přísně rozlišoval mezi morálními motivy (působícími na základě dobré vůle nebo úcty k mravnímu zákonu) a motivy právními a trval na tom, že mravní a zákonné pohnutky se nesmějí redukovat jedna na druhou; proto dokazoval (ve Sporu fakult), že dokonce ani s rozkvětem "osvícenosti" a "republikánství" neporoste ve světě počet morálních činů, ale pouze počet činů zákonných, s výsledkem zhruba odpovídajícím tomu, čeho by, kdyby mohla, dosáhla čistá mravnost. (Dá se předpokládat, že na konci dějin nebude na zemi dosaženo čistého morálního "království účelů" - ač by to bylo žádoucí - je však odůvodněná naděje na lepší právní řád, mravnější než současné uspořádání.) Vztah mezi mravností a veřejně právní spravedlností je tedy takový, že mravnost utváří politiku odmítáním války, trváním na "věčném míru" a "právech člověka" - aniž by se stala motivem politiky (protože politika nemůže doufat v "dobrou vůli").
Vzhledem k napětí mezi mravností a veřejně právní spravedlností, jež musí být ve vzájemném vztahu a zároveň musí zůstat odlišné, může pojem "účelů" posloužit jako most, protože veřejné právo určitě podporuje některé mravní cíle (je například proti vraždě), i když právo se musí spokojit s právním motivem.
Využití teleologie jako mostu, spojujícího oblast mravní s politicko-právní, není novinkou, neboť Kant sám užíval "účelů" v Kritice soudnosti coby jednotícího prvku celé své filosofie. Tvrdil zde, že příroda mÚže být po" suzována (i když ne poznána) skrze účely a funkce, jež mechanická kauzalita není s to vysvětlit, že osoby jako svobodní činitelé mají účely, které se snaží uskutečňovat, a pohlížejí přitom sami na sebe jako na konečný účel stvoření, a že umění ukazuje "účelnost bez účelu", jež je činí symbolem mravnosti (i když ne přímo morálním). Je tedy jisté, že jestliže účely mohou spojit (nebo mohou být uvažovány jako spojující) přírodu, lidskou svobodu a umění, mohou spojit dvě stránky lidské svobody, jmenovitě oblast morálky a práva.
Jestliže "dobrá vůle" v morální oblasti může znamenat zásadu jednání, jež nebude nikdy zobecnitelná a jež nedokáže pohlížet na osoby jako na účely o sobě, pak morálka a politika či právo mohou být spojovány kantovskou teleologií. Kdyby všechny osoby měly dobrou vůli, respektovaly by se vzájemně jako účely o sobě, jako členové "království účeIÚ"; ale ačkoli by tomu tak mělo být, ve skutečnosti se tak neděje vzhledem k faktu spjatému se smyslovostí, že člověk je přirozeně zlý. Jestliže tedy, krátce řečeno, dobrá vůle znamená úctu k člověku jako účelu o sobě, a jestliže se veřejně právní spravedlnost stará o to, aby některé mravní účely (například zákaz vraždy) byly alespoň dodržovány, nejsou-li respektovány, pak je podle Kanta možné vidět veřejně právní spravedlnost jako částečnou realizaci toho, co by se stalo, kdyby všichni měli dobrou vůli. Navíc Kant často tvrdí, že zákony vytvářejí prostředí pro dobrou vůli vytlačováním možností politických prohřeškÚ (jako strach z převahy druhých), jež by mohly pokoušet (i když ne nutit) lidi k špatnému jednání.
Pravděpodobně nejuceleněji je Kantův pohled na politiku jako na právní uskutečnění morálních účelů vystižen ve dvou pasážích, z nichž první nacházíme v jeho Metafysických principech nauky o ctnosti (1797, s.96-7.):

"Člověk v systému přírody... má malý význam a spolu s jinými tvory, uvažovanými jako produkty země, má jen obyčejnou hodnotu... Ale člověk jako osoba, tj. jako subjekt mravně praktického rozumu, je nedocenitelný. Proto jako takovému jedinci (homo noumenon) mu nelze přisuzovat hodnotu pouze jako prostředku k účelům druhých lidí, ani ne ke svým vlastním, ale má být ceněn jako účel o sobě."

Ve Sporu fakult pak Kant tuto pasáž - jak se alespoň zdá - překládá do jazyka politiky:

"Tváří v tvář všemocnosti přírody, či lépe řečeno její nejvyšší první příčiny, která je nám nedostupná, není Jidská bytost než nickou. Ale když vládcové Jidí považují člověka za nepatrného a nakládají s ním podle toho, ať už s ním zacházejí jako se zvířetem, nebo jej pokládají za pouhý nástroj svých záměrů, nebo ho zneužívají ve svých konfliktech a staví jednoho proti druhému, aby byJi pobiti, není to maJičkost, ale rozvracení nejvyššího účelu samotného stvoření." (Political Writings, s.185.)
V tomto teleologickém pohledu panovníci popírají práva člověka (či snad přesněji práva osob) tím, že zacházejí s člověkem jako s pouhým prostředkem k relativnímu účelu (například k územnímu rozmachu). Podle Kanta způsobuje válka, která nutně předpokládá zacházení s člověkem jako s pouhým prostředkem k nemorálnímu cíli, útok státu proti mravnosti a její rozvracení, zatímco ve skutečnosti by stát a právní řád měly (jako omezená dobra) poskytovat stabilní kontext míru a bezpečnosti, v němž by lidé mohli bez obav uskutečňovat jediné úplné dobro, "dobrou vůli". Pojetí osob jako účelů o sobě by nemělo být užíváno pouze jako prostředek pro svévolné záměry - dává "dobré vůli" objektivní cíl, jež je zdrojem kategorického imperativu, a stanoví omezující podmínky, za nichž je politika legitimní. Navzdory Hegelovu přesvědčení není kantovské pojetí pouze formální doktrinou, v níž (podle Hegelových slov) "je chladná povinnost jako nestrávený zbytek, který zůstal v žaludku".
Kant navíc jasně říká, že občané (ne pouze poddaní) v republice by neměli, a to ze zákonného motivu své sebelásky, schvalovat válku. Proto jsou republikanismus (vnitřně) a věčný mír (vnějšně) vzájemně propojené a absolutně neoddělitelné. Proto Kant tvrdí, že podle "ústavy, v níž poddaný není občan, a která proto není republikánská, je nejjednodušší věcí na světě jít do války" - navzdory skutečnosti, že "rozum jako nejvyšší zákonodárná mravní moc válku jako test práv absolutně odmítá". Proto je republikánské občanství nástrojem podstatného mravního cíle, který samotná dobrá vůle nikdy neuskuteční kvůli smyslové stránce lidské přirozenosti. Vnější je podle Kanta utvářeno vnitřním; odtud i plyne, že prvním definitivním článkem věčného míru je to, že "ústavy všech států by měly být republikánské".
To vše nacházíme na posledních stranách Kantových Metafysických principů nauky o právu:

"Morálně praktický rozum v nás vyslovuje následující nesmlouvavé veto: Nesmí být žádná válka, ani mezi jednotlivci v přirozeném stavu, ani mezi jednotlivými státy, které, ač v nich vnitřně vládne zákon, žijí dosud v podmínkách bezzákonnosti ve vnějších vzájemných vztazích, neboť válka není způsobem, jímž by kdokoJi mohl prosadit svá práva... Vskutku je možné říci, že tento úkol nastolení vše-C obecného a trvalého míru není pouze část teorie práva v mezích čistého rozumu, ale jeho konečný účel (Endzweck)." (Political Writings, s.174)

Tato slova pouze pevněji a jasněji vyslovují to, co již bylo řečeno výše: že je to sama mravnost, která vetuje válku (nepochybně proto, že válka nakládá s účely jako s pouhými prostředky, s osobami jako pouhými věcmi); že mír jako morální účel mÚže být právně nastolen přijetím ústavy (zejména "republikánství ve všech státech, individuálně i kolektivně"), která bude nutit rozumné občany, vedené sebeláskou, aby odmítli válku; že uvažovat o mravním zákonu zakazujícím válku jako o něčem zavádějícím znamená zříci se rozumu a upadnout zpět do "přírodního mechanismu"; že právo, které legálně uskutečňuje některé morální účely (dokonce bez dobré vÚle) má za svÚj konečný účel (Endzweck) všeobecný a trvalý mír. Těžko říci, zda lze u Kanta najít nějakou jinou pasáž, jež by tak pronikavě a pÚsobivě vyjadřovala jeho pojetí politiky, která ctí cíle mravnosti. Je to pasáž, jejíž vizionářská, ale zdravá šíře vynahrazuje poněkud suché části Metafy.l'ických principů nauky o právu. Podtrhuje také, co by nikdy nemělo být zpochybňováno: že Kant byl politický filosof prvního řádu, jehož evoluční politické záměry - pokud by se uskutečnily - by zpÚsobily v dějinách opravdovou revoluci. PR

odkazy
Kant, I.: Kants Werke. 9 sv. Berlín: W. de Gruyter, 1968.
_: Po/itica/ Writings, ed. H. Reiss, přel. H.B. Nisbet Cambridge: Cambridge University Press, 1969.
~: Metaphysica/ Princip/es (!ť Virtue, přel. J.W. Ellington. Indianapolis: Bobbs-Merill, 1964.
literatura
Riley, P.: Kanťs Po/itica/ Phi/ouphy. Totowa, NJ: Rowman & Littlefield, 1983.